BOB
Bob pochází ze severní Afriky a jihozápadní Asie. Již kolem roku 6000 př.n.l. byl běžnou součástí stravy ve východním Středozemí. Ve střední Evropě se objevuje později a jeho pěstování se patrně nikdy nestalo masovým. Je to jednoletá, jarní bylina. Plodem je lusk. Lusky i semena se u jednotlivých druhů velmi liší. V průměru jsou lusky v obrysu podlouhlé, je na nich patrné uložení semen. Povrch lusku je matný, krátce chlupatý, až černý, zevnitř je lusk stříbřitě šedý.
Čerstvý bob obsahuje velké množství proteinů vysoké biologické kvality, sacharidů, hlavně ve formě škrobu a obsahuje málo tuků. Převládá v něm vitamín B1, kyselina listová a vitamín C, kterého je přibližně o polovinu méně než v citronu.
Účinky na organismus
- čistí krev
Pěstování
Bob je pro pěstitele náročnou plodinou. Bobu se nejlépe daří v oblastech s mírným, spíše chladnějším podnebím s dostatkem srážek a dobrou zásobou vody v půdě. Nároky na teplo nemá bob vysoké, klíčí při 3-4 0C, mladé rostliny snášejí i jarní mrazíky do - 40C. Na vláhu je bob náročnější než hrách a okamžitě reaguje na její nedostatek, optimální jsou pravidelně rozdělené srážky v období od začátku kvetení až do dozrávání. Pozemky s těžší půdou jsou nejvhodnější, jílovitohlinité až hlinité v nevysušených polohách kukuřičné, řepařské a bramborářské oblasti. V nárocích na zařazení v osevním sledu se neliší od hrachu a pelušky, je velmi vhodným přerušovačem v osevním postupu s četným zastoupením obilovin.